Divadelní komedie

Josef Dvořák s Pydlou a Čochtanem v Gongu

16.02.2017 12:49

Děti několika generací si nedovedou herce Josefa Dvořáka představit jinak než se zelenou parukou a v brčálovém vodnickém hacafráčku. Příznivci divadelních komedií ho mají už navždy zafixovaného v legendární semaforské hře S Pydlou v zádech. Ať už patříte k jedněm, nebo ke druhým, či dokonce do obou těchto skupin, budete si moci opět užít Dvořákova komického talentu. Ve vysočanském Divadle Gong bude k vidění nejen „Pydla“, ale i nestárnoucí Čochtan vypravuje od mistra slov Jana Wericha. Obě hry byly hlavním tématem našeho rozhovoru.

Ve vysočanském Divadle Gong v nejbližší době odehrajete několik představení S Pydlou v zádech a Čochtan vypravuje. Mohl byste je přiblížit i divákům, kteří je třeba neznají?

No na diváka, který nikdy neslyšel o Pydlovi, bych se skoro rád šel podívat já. Ale vážně, my už měli hru S Pydlou v zádech uloženou v depozitu, ale povědomí o ní je mezi lidmi stále neuvěřitelně silné. Zažil jsem tak něco, co by potěšilo každého herce. Všude, kam jsem přijel, se mě ptali, proč to nehrajeme, když je to tak povedené. Tak jsem sebral odvahu a zase ji vytáhl na světlo bóží. My ji hrajeme už… no ta hraje je snad starší než já. Naštěstí je pořád živá a vůbec na ní neulpěl prach.

A co Čochtan vypravuje?

Pan Werich prostě uměl napsat text, a to se pak krásně pracuje, když máte dokonalý scénář. Já na začátku 90. let hrál v Karlíně v Divotvorném hrnci, ze kterého náš Čochtan vychází. Za mnou přišel režisér Evžen Sokolovský a tehdejší ředitel hudebního divadla Zdeněk Pospíšil, jestli bych to u nich nechtěl zkusit, a já se bránil zuby nehty… Měl jsem obrovský respekt, přeci jen to hráli takoví velikáni jako Jan Werich, pan Kopecký nebo v Ostravě pan Kobr. Zvlášť z pana Wericha jsem měl vítr... vždyť jsem to představení poslouchal už jako malý z gramofonových desek, když jsem ještě ani netušil, kdo Jan Werich je. Ale moc se mi líbily jeho řeči. Přijeli mě přemlouvat na chalupu, že když to nevezmu já, nebudou to hrát vůbec. Říkali, že jsem už sehrál všechny vodníky, tak bych měl zkusit i toho nejlepšího. To byl silný argument, ale ještě ne dost přesvědčivý. Odpověděl jsem jim, že jsem ten scénář zatím nečetl, ale ať mi ho tam nechají a já že se za pár dní rozhodnu. Jenže oni ne, že si ho musím přečíst hned, že počkají. No zalezl jsem si do kouta, přečetl si sotva dva výstupy a bylo mi to jasné. Plácli jsme si.

Čochtan má ale k výpravnému muzikálu asi dost daleko…

Divotvorný hrnec byl v Karlíně stažen z repertoáru podle mě dost nešťastně v plné jízdě. Bylo mi to tehdy hodně líto. V té době jsem „Hrnec“ hrál už i v Příbrami a dost jsem o tom představení přemýšlel, měl hodně nazkoušeno a postupně jsem nabýval dojmu, že bych si ho lajznul přepsat i pro náš malý soubor. V původní verzi jsou sice velké komparzy… vypadá to krásně, ale příběh se bez nich obejde. Tak jsem začal ve scénáři škrtat a při tom jsem si pořád představoval pana Wericha, jak sedí proti mně se založenýma rukama a říká: „Jen si škrtej, drzoune!“ A já se mu v duchu omlouval: „Pane Werichu, promiňte, nás je málo, ale nebojte, to krásný tam zůstane!“

Liší se nyní nějak Pydla od původních verzí?

Půdorys hry S Pydlou v zádech zůstal prakticky stejný. Liší se pouze v tom, že má jiné obsazení. Hrají v něm noví herci – Markétka Hrubešová, Rosťa Trtík, Dáša Schlehrová a Karel Gult – a protože já jsem zastáncem autorského hraní, dávám jim volnou ruku v tom, aby přicházeli s novými nápady a hru si upravovali. Jsou to sice jen drobnosti, ale každý z herců je v tom novém zpracování více či méně zapsaný.

Nečíhá při představení, u kterého máte za sebou stovky repríz, nebezpečí, že se na něj přestanete soustředit nebo že ho někdy podvědomě ošidíte?

To nebezpečí samozřejmě číhá, ale zatím jsem se nepřistihl při tom, že bych řekl, hele, dneska to nebudeme moc řešit, hlavně ať to odsejpá a jsme rychle doma. Ne. Mě to pořád baví a dělá mi radost, že se daří v téhle náladě udržovat celou partičku.

Stala se vám během těch let s Pydlou nějaká zvláštní historka?

Ano, jednou mě zmlátila divačka. Bylo to v samotném závěru hry, kdy už jsem na jevišti sám a povídám si s diváky. Najednou se z portálu ozvaly nějaké vzrušené hlasy, ale nechtěl jsem tomu věnovat pozornost. Pak se ale na pódiu objevila baba a sápala se na mě s holí v ruce. Bylo to, jako když stojíte na přechodu pro chodce a najednou se na vás řítí náklaďák. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Jen jsem zvedl ruce v obranném gestu, protože mě uhodila, a uhodila podruhé… Pak jsme se začali přetahovat a ona řvala: „Já chci Gotta!“ A do toho padala opona. No kdybych vymyslel takový závěr hry, tak bych na sebe byl docela pyšný. Dokonce si myslím, že diváci mají dodnes za to, že to k představení patřilo. Tak trochu se mi vymstilo to moje přání, že divadlo má pokaždé něčím překvapovat. Tohle jsem opravdu nečekal.

Liší se nějak pražský divák „rozmazlený“ pestrou kulturní nabídkou od těch, které potkáváte na výjezdech?

Divák je největší záhada. O tom už jsme se něco nadebatovali. A je jedno, kde se hraje. Někdy s vámi publikum nejde a diváci jsou chladní, jindy je nemůžete dostat ze sálu. Důvodů, proč to tak je, se nabízí mnoho, ale zatím na to nikdo nepřišel. Jiří Suchý na to měl moc pěknou větu. „Diváku, jsi takový, jaký se sejdeš.“ Je pravda, že pražské publikum je vybíravější, ale na ohlas na hru to nemá vliv.

Spoustu představení odehrajete mimo Prahu. Jak zvládáte cestování?

No já začal s kočováním v 50 letech a dost jsem se toho bál. Ale když někam jedeme, tak řídím, to mám rád. A když jedete z představení, kde jste se pobavili vy i diváci, tak cesta krásně ubíhá. Mnohdy jsem doma dřív z Ostravy, než když jsem šel z divadelního klubu, který zavíral o půlnoci.

Pamatujete si ještě na první představení, které jste viděl?

Bylo to v Kadani, kde jsme s rodinou po válce bydleli. Ta hra se jmenovala Jedenácté přikázání, hrál v ní můj táta ochotník i sestra a maminka dělala nápovědu. Herecké výkony už mi vybledly, ale na ten zážitek nikdy nezapomenu.

Už jste ve věku, kdy byste si mohl užívat důchodu. Patříte k těm, kteří berou za své motto, že by herec měl na pódiu umřít?

To bych nerad. Nechtěl bych, aby si lidi kupovali lístky a při tom si říkali: „Dvořák povídal, že na tom pódiu zdechne… no a zase přežil.“ Ale loni na jaře jsme měli v souboru kvůli nemoci asi tři měsíce pauzu, a protože jsem nechtěl alternovat, tak jsme celou tu dobu nehráli. To bylo strašný, já měl volno a vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Občas jsem zašel na tenis, chodil na procházky, něco si četl, protože v tom má člověk vždycky dluh, ale při tom jsem si říkal, tohle bych si měl nechat na dobu, až nebudu na nic jiného stačit. Ale zatím si to vůbec nedovedu představit.

Stává se vám, že se do role tak ponoříte, že s vámi zůstane i mimo divadlo?

Ne, já se totiž do žádné neponořím. Já hraju sám sebe. Každou roli si přešiju sám sobě na tělo. Když hraju generála, tak je to Pepa Dvořák, který se stal generálem. Používám model z amerických grotesek… Charlie Chaplin… lepičem plakátů.

Máte herecké noční můry?

No jejej! Ale na to se zeptejte spíš mojí ženy. Když jsem se učil nějaké složitější texty, třeba Taneční hodiny od pana Hrabala, tak jsem prý spal a při tom ty texty naprosto zřetelně artikuloval.

Jakého umělce byste Gongu rád doporučil?

Napadají mě třeba Cimrmani, ale ti jsou na Žižkově. Hlavně bych Gongu přál co nejvíce autorského divadla a taky třeba nějakou pantomimu, která skomírá a prožívá svoje nejtěžší období v historii. Je dobré, když se každé kulturní zařízení nějak vyprofiluje a diváci pak vědí, že když se řekne „Divadlo Gong“, co tam můžou čekat. Ale dramaturga bych já nemohl dělat. Toho bych potřeboval spíš k nám. Už nejmíň stokrát jsem se probíral všemi těmi komediemi, které by se u nás mohly hrát, a nic dalšího nenacházím. Ale je fakt, že v mém věku se tím netrápím tak jako v padesáti.

Na to se nabízí poslední otázka. Připravujete tedy ještě něco nového?

Nechci říkat, že s Čochtanem stáhneme roletu, to si nedovedu představit. Řeknu to jinak. Svoji budoucnost vidím velmi nezřetelně… ale rozzářenou.

Převzato z časopisu Devítka

TOPlist